.






.

Věčné dítě

18. října 2015 v 20:26 | St. Michéle |  Mraveniště myšlenek
Připadá mi to jako včera, kdy jsem se ještě oficiálně počítala mezi děti a vlastně ani netoužila po tom stát se "dospělou". Ono vám totiž v sedmnácti, pokud umíte trochu počítat, dojde, že doopravdy není o co stát. Není to jiné. Horší nebo lepší. Je to nijaké. Stále jste to vy, ať už je vám patnáct nebo osmnáct, akorát to vaše já žije trochu odlišně. Vytříbilo si určité názory a možná stejně jako moje maličkost došlo k momentu, kdy přestalo řešit své zamindrákované já a uvědomilo si, že život v sebelítosti opravdu není životem.

Ovšem stále si myslím, že mám tak nějak právo smutnit u článku o dětském dnu, který jsem dnes přečetla, a to přestože jsem se vlastně smířila s faktem, že to opravdové dětství je vlastně za mnou. Nemůžete totiž trpět naivitou, aniž by vás vaše okolí nekritizovalo nebo nepovažovalo za hloupou. Nemůžete si zpívat na ulici, protože místo shovívavých úsměvů po vás lidé házejí nechápavé obličeje.

Přes všechnu teorii jsem ale tak nějak v dětství zastydla - částečně naivní, zpívající si prakticky kdekoliv, tancující od radosti a smějící se úplným hloupostem. Část mě je na to pyšná, protože jsem neskutečně pokročila od bytosti trpící obrovskou sebekontrolou, ale část mě ví, že je spousta lidí, kteří to nikdy nepochopí. Lidí, podle kterých budu hloupá už jen z toho důvodu, že se do většiny věcí vrhám po hlavě a bez rozmyslu, poněvadž jsem asi rozmazlená a mám ráda všechno hned.

Je mi osmnáct - už skoro tři měsíce. Úspěšně (popravdě málem neúspěšně) jsem složila svoji první zkoušku dospělosti a stala se tak majitelkou řidičského průkazu, potencionálním vrahem ohrožující provoz svým "uměním". Auta pod mým náporem dost pravděpodobně trpí, ale já si to užívám - hlavně když jsem v autě sama. Další zkouška dospělosti mě čeká na jaře. Facebook tvrdí - někdo září, někdo v září. Opravdu doufám, že jsem tím prvním případem, nicméně celé roky hřeším na dobré známky i bez učení, a i když si plánuji, jak moc se studiu budu věnovat, nevím, jestli jsem s tím ve skutečnosti vnitřně ztotožněná.

Den dětí tak příští rok strávím s papírem dokazujícím mé středoškolské vzdělání nebo se sklenkou vína na uklidnění. Možná to ale nebude sklenka ale spíš lahev a možná ani ne vína, ale něčeho ostřejšího. Kdo ví? Nakonec je to jedno. Nebude to můj den. Mohla bych začít slavit MDŽ, přece jen slaví se dříve, ale tak nějak se necítím na to, vyrazit do místního kulturáku pro karafiát, poslechnout si dechovku a doufat, že to budu já, kdo vyhraje hlavní cenu v tombole. Možná radši budu vzpomínat na svůj poslední sedmnáctiletý den dětí, kdy jsem zaskakovala za svou mámu ve stánku s klobásami, a coby vegetarián si nechala zaplatit třemi půllitry pěkně vychlazeného piva.


A nakonec můžu už legálně nakupovat cigarety a alkohol no ne?
 

Kam dál

Reklama